Krištof Kintera pracuje s nápady a překvapením, které osloví každého.

Postava malého človíčka, který beznadějně buší hlavou o zeď, až se rány rozléhají, se stala ikonou české výtvarné scény 90. let a také další díla Krištofa Kintery patří i nadále k těm nezapomenutelným. Přesto se nestal "lidovkou" a vystavuje v předních zahraničních galeriích.

Jako jeden z mála českých umělců se už nějakou dobu pohybujete i na zahraniční scéně. Co tam funguje líp a co hůř?

Netrpím představou, že západním směrem jdou věci lépe. Deziluzi způsobenou poznáním hierarchického ambiciózního světa kolem umění přebíjím pracovitostí a radostí z toho, že mám možnost dělat si, co chci. Je to úžasné, až se někdy stydím. S vědomím, jaké to u nás bylo za "socíku" nebo jinde je právě nyní. Venku jsem měl většinou až na pár výjimek báječné zkušenosti se spoluprací s institucemi. Na rozdíl od vymýšlení, jak a proč věci nejdou udělat, jsem měl co do činění s přístupem lidí, kteří naopak vymýšleli, jak by to či ono šlo. A to je zásadní pro jakékoliv výjimečné věci. Myslím si ale, že se to poněkud zdlouhavě, ale přesto proměňuje i v Česku.

Souvisí výstavy s prodejem vašich děl?

Asi ano, ale nějak zvlášť se tím nezabývám. Je logické, že když budeš izolován od veškeré pozornosti poustevničit v lese, v anonymitě, která se mi občas zdá blaženou, těžko se k tobě sběratelé pohrnou. Nebudeš mít prostředky, ale budeš ušetřen nadbytečné komunikace. V nynější době má každý možnost si vybrat.

Máte v Česku a v zahraničí svého galeristu? Jaké jsou jejich podmínky?

Tak to je choulostivá otázka, která by vyžadovala celý komponovaný celovečerní formát. Mohu to jen shrnout ve tvrzení, že kdybych se nerozhodl být autonomní, nemohl bych fungovat tak, jak nyní funguji.

Krištof Kintera (43)

◼ Postava malého človíčka, který buší hlavou beznadějně o zeď, až se rány rozléhají, se stala ikonou české výtvarné scény 90. let a také další díla Krištofa Kintery patří i nadále k těm nezapomenutelným.

◼ Mluvící havran, jezdící počítačová myš, naříkající okurka v igelitce, křivá městská lampa, obří lustr, kovoví a drátění démoni, ale také nenápadné značky nastříkané přes šablony na zdi patří k ikonám, které v dějinách umění přetrvají.

◼ Krištof Kintera pracuje s nápady a překvapením, které osloví každého. Přesto se nestal "lidovkou" a vystavuje v předních zahraničních galeriích.

Jak pociťujete nárůst zájmu o vás − ze strany jak galeristů, tak sběratelů? Máte nějaké vlastní pravidlo, co ano, co ne a jak?

Babišovi bych sídlo Agrofertu nezdobil. Těžko ale můžeš lustrovat každého, kdo má zájem o tvoji tvorbu. Jeho minulost, zdroje příjmů, morální kredit. Je to celé trochu tenký led, rozpřádat linky morálky. Někdy mi to přijde, jako kdyby kapela měla být zodpovědná za to, kdo si ji kdy poslechne. A taky musím zmínit důležitou věc. Tím, že jsem přestal ctít zpochybnitelné nárokování si galeristů, došlo k tomu, že za mnou začali chodit obyčejní a sympatičtí lidé, kteří by si nikdy přes galerii dílo koupit nemohli. Není to podobné krizi, kterou zažil hudební průmysl, když všechny ty vydavatelské firmy položil internet?

V době, kdy rozhovor vyjde, už bude otevřená vaše výstava v Rudolfinu. Jaké je vaše aktuální téma? Změnilo se to v průběhu tvorby?

Každá socha, každý projekt jsou anabáze svého druhu. Jdu od věci k věci. Někdy to trvá rok, někdy týden, někdy dvě minuty. Na tom se nic nemění. Nemám doktríny, nevím, co budu dělat za měsíc.

Pracujete s týmem, nebo sám? Je pro vás myslitelné, že byste na dílo nesáhl?

Vždycky na věc musím sáhnout a tak i činím. Neměl bych vůbec radost a jistý pocit zadostiučinění, kdybych nebyl fyzicky u procesu vzniku. A pracuji s týmem a rád. To, jakým způsobem materializujeme věci, je už mimo zvládání jednotlivce. Mám štěstí na kamarády, kteří se mnou celý ten "kolos" sdílejí. Je to zejména a dlouhodobě Richard Wiesner a Rastislav Juhás a pak spousta dalších.

Chystáte něco do veřejného prostoru?

Dostávám nabídky na realizace ve veřejném prostoru a veskrze je odmítám. Nechci zdobit developerské projekty. K realizaci ve venkovním prostředí, která je legalizována, potřebuji vnitřní důvod, ne obchodní kontakt. Netvrdím, že se to nemůže protnout, ale zatím se tak nestalo. Všechny − tedy těch pár venkovních realizací − měly pro mě osobní význam. Zatím nic nechystám, ale může se stát. Vlastně mě to i baví, je to totiž docela těžká disciplína, která má svá, dalo by se říct, klimatická pravidla. Neboť nemá-li věc být dočasná, musí být i odolná.